Maroko - velbloudi, oslíkáři, gájdi a jejich schované ženy

10. - 17. července 2013

Na memmingenské letiště vyrážíme v rodinné sestavě. Martin, já a Bárt. Očekávám legraci: Maroko – vedro – hory + Bárt (nuďánek alias pan Serutti) = Dokopce? To né!

Slibujeme koupání. Toubkal (4167m) tedy asi neproběhne, i když se Martin snaží víc, než je jeho zvykem, ale zkusíme to.

Chtěli bychom hlavně zkusit západní pobřeží Atlantiku. Vlny tak pěkně akorát pro nafukovací banán.

Kluci hrotící státy hlasují pro Západní Saharu. Uvidíme. Let je krátký a do Marrakéše se dostáváme až v noci. A je tu fakt Vedro, i po půlnoci 37 stupňů.

Trochu se motáme na letišti a zjišťujeme, že taxi do centra by nás vyšel stejně draho jako autobus (90 Dh). Zvláštní země. Tak bereme taxík. Jedeme na Djemaa El Fna. Martin tvrdí, že je to Nej náměstí na světě.

Za půl hodiny nás taxikář nás vyhazuje u nejvýznamnější marocké mešity Koutoubie.

 

Náměstí je ohromné, magické, živé, neuchopitelné.  Lidské hemžení, šum a hlasy, vyvolávání stánkařů a prodavačů džusů, smlouvání, pískání zaříkávačů, tanec kober, světlo lampiček, vůně koření, kadidel a olejíčků. Mám pocit, že na mě všichni koukaj. Asi je to i pravda. Táhnu kufr a za mnou chlápek táhne pro změnu makaka. „Pohlaď si opičku!“ Bárt tvrdě zakročí: Kšá, tohle nesnášim, takhle trápit zvířata.

Nic na nás nevydělal, ale jako chudák zrovna nevypadá. Opice je na tomhle náměstí velký kapitál. Ve stánku číslo 4 utrácíme 4 dirhamy za první fresh orange. Bárt je nadšen. Bude jich ještě mraky.

 

Bydlíme v hotelu Amira et Vacancies. Recepční spí. Je půl 11 večer, zvláštní. 350 dirhamů je úplně super na to, že jsme v naprostém centru. Wifi, klimatizace a snídaně v ceně. Tři regulerní a pohodlné a čisté postele, žádná přistýlka. Studená voda je tady nutnost, horká by nás zabila. Sprcha a jdeme okouknout souk a tancující kobry. Všude kolem rozprostřené zboží: vonné tyčinky, svíčky, lampičky, olejíčky, boty z velbloudí i jiné kůže hrají všemi barvami, šmukovité kabelky, přednáší se tu politika, na pruty se místo rybek chytají petlahve, soutěží se v lecčems, boxuje se. Zahalené ženy mě tahají za ruku a nabízejí tetování henou: "Bjůtiful ájs!" Některé mají oči modré, odkud se sem vzaly? My jsme sestry? Ale nic nechci, tetování henou mi vždycky připomene Ivetu Bartošovou. Děti prodávají vystřelovací fosforeskující plastové raketky a obíhají nás v pravidelných kružnicích. Stejně tak taxikáři a samozvaní průvodci. Za všechno se tady platí. Nebo utíká.

Blížíme se ke Koutoubii, kde se šikují bílé řady muslimů. Začíná modlitba. V klečících řadách vidíme malé chlapečky, střídavě si stoupají a klekají, někteří jsou velcí jako náš tříletý Tobiáš. Zvláštní, jak si tady připadám nepatřičně. Fyzicky cítím, jak bych asi měla být v tuhle chvíli někde úplně jinde. Pravděpodobně v kuchyni. This is the men´s world. Anglicky se tu vlastně nemluví, začíná mi chybět francouzština. Další motivace proč začít.

 

Vracíme se do hotelu, recepční spí. No není to zvláštní? „Cože, jedete ráno?" "Oui, oui..."  "Ramadan est juste!" (=Takže budu samozřejmě zase spát, tak to koukejte zaplatit hned, ať mě v 10 nebudíte. Ramadán = nedělat)... Se někdo má, zívat v práci na celý kolo. Mě je kluk jednoznačně sympatickej.

..A je to tady. Jak jsme si mohli nevšimnout, že jedeme do muslimský země v době ramadánu? Co budeme jíst, pít? Navíc je mnohem větší pravděpodobnost, že nám tady někdo hodně hladovej podřízne krk, nebo aspoň gumy.. Asi mi už z toho vedra hrabe, ale musím se smířit s tím, že se tady budu cítit divně, pokud si neomotám hlavu šálou a další se neovinu kolem dokola až ke kotníkům. Což je v tomhle vedru pro evropanskou slečinku neproveditelné. No, tak prostě trp!

 

  

Ráno chodíme sem a tam a hledáme naši půjčovnu aut. Po hodině pěkné procházky ve 40 stupních nás odhodlání zvládnout všechno bez ptaní opouští. Taxikář naštěstí ví. Kluci z půjčovny aut jsou sympatičtí. Průšvih je, když nemáte plně krytou kartu. A sakra! Skotsko! Taková rána za dvě prasklý gumy?? Ale ukecáváme je, ať nám půjčí auto na debetku. Strhnou si z ní samozřejmě nevratně zálohu, kterou by jinak na kreditku vrátili. Ovšem představa týdne v 50stupňové Marrakéši je naprosto nemyslitelná, auto potřebujeme! "Où vas-tu?" Do pouště. Eit Benhadou, na trek, na velbloudy. Kluk valí oči. Červenec, ramadán a navíc v půl druhý odpoledne? Kouká jako že na blázny. Ale my jezdíme běžně jako neználci, je tady něco divně? Píše nám pro jistotu papírek: Tady si 40 kilometrů dávejte pozor.. He..:)

Vyjíždíme z Marrakéše, trochu se motáme, ne výjezdu z města Carrefour a kupujeme pití, nezbytnosti a nůž. Dobře, tak když už je na cestu na pouštní východ pozdě, zkusíme to rovnou na jih. Je tedy rozhodnuto. První pojedeme na jih a k moři. Koupat se a dosáhnout západní Sahary.

 

Jsou tady naprosto nádherné silnice. Rozhlížíme se krajinou v oparu. Ten tu bude celou dobu. Jasné sluníčko jsme díkybohu zahlédli jen výjimečně. Bylo by to tu k nepřežití. Cestou míjíme průmyslové Safí a Savíru (Essaouire), krásné přímořské městečko. Šíleně tady fouká a přeci jen to tady má na nás příliš turistického ducha. (Ač tedy žádné turisty nevidíme) Ale to prostě nehledáme. Kluci tady jen na chvilku vystoupí z auta a jdou si sáhnout na moře. Obklopí je banda malých Marokánků, ječí a smějou se jim. Konečně se vracej, Bárt vleze do auta a jedem čmoudík na něj přes sklo ťuká. Když mu Bárt otevře, kluk mu vlepí facku. Právě se stal šéfem ulice, dobyl o půl hlavy většího bělocha! Bárta je mi líto, ale nejsem kluk, tak to radši moc nerozbírám.

 

A frčíme dál na jih a cesta se pomalu, ale jistě zužuje. Sidi Kauki! Magie místa, které můžete hledat celá léta. Opuštěný ráj amerických serfařů a německých kejtařů. Je jich tu jenom pár, nepotřebují hotely, stačí pár tradičních berberských příbytků. Vítr je tu ostrý a víc než lidí je tu toulavých štěňat a velbloudů. Přes den to tady lítá a večer si otřou nohy od písku do barevných rohoží a při západu slunce otevřou pivo, ubalej špeka a ráno se vzbudí bezpečně na střechách svých riádů. Do 9 hodin ráno je tu mrtvý kraj, všudypřítomnou mlhu rozrazí místy odkudsi kamsi putující velbloud. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sidi Kaouki

Vyjíždíme ráno. Je mlha a jedno z prašivých štěňátek, to nejroztomilejší, leží přejeté vedle našeho auta.

Z mlhy se vynoří velbloud, za nim druhý a třetí. Kouzlo trvá ještě asi hodinu. Po 10 se mlha rozpouští a nemilosrdné slunce začíná znovu vládnout. Je pátek 12. červen.

 

Jedeme po pobřeží směrem na jih, polykáme kilometry, abychom se stihli dotknout Západní Sahary. Žízeň, hlad, ale bohužel nad slunce jasný je ramadán.

Narážíme na dílnu Amal v Tamanaru. Ženy tady pracují v malých továrničkách, družstvech podobných chráněným dílnám. Vyrábějí povětšinou panenský arganový olej, rostlinný olej z plodů argánie trnité. Vzácnost, která se používá jako zázračný lék na vrásky, ale je i základním kamenem kuchyně jihozápadního Maroka. Ženy ručně roztloukají oříšky a z nich drtí pastu a olej, míchají ji s medem a mažou na jejich chléb. Čistý olej se používá v kosmetice a je jeden z nejdražších a nejvzácnějších na světě. Na jeden litr oleje je potřeba 30 kilo ořechů, týdny práce.

 

 

Provádí nás mladá muslimka, dělnice sedí na zemi hezky rozcapeně, aby měly u té monotónní dřiny pohodlí. Většina z nich vypadá, že už tam sedí desítky let. Jsou vysušené sluncem, vrásčité, tukové polštáře vyplněné zdravým medovo-arganovým protlakem. Na Bárta se ale smějou. Chtějí, aby si to zkusil sám a pobaví je jeho nešikovnost. Aby ne, jejich pracovním nástrojem je kámen – malý oblázek. V krámku pro turisty vybírám vzorečky a za ochutnávku děkuju, ale i přes ramadán a prázdný žaludek týhle dobroty do sebe víc nedostanu. Krásné místo a zážitek.

 

 

Střízlivíme, když nás staví u Tiznitu policie. Vážení turisti, přejeli jste plnou čáru. Nesmysl, tvrdíme, ukažte fotky. Nepotřebujeme fotky, máme zvěda. Aha.. tak na to je rozum krátkej. Začínáme dělat, že nerozumíme. Vzájemně si kreslíme do písku čárečky a kosočtverce. Jeden policista je drsňák, kdo neumí francouzsky, nemá tu co pohledávat. To mě i malinko pobavil. Ale je vostrej. A docela pěknej, do uniforem tady vybírají jen výjimečné exempláře! Situace je bezvýchodná. Hrajeme o čas, chce 700 dirhamů, zloděj, hlavně za co? Vysvobozuje nás divoce gestikulující osádka dalšího chyceného auta. Žádnýho zvěda neviděli, tak si ho chtějí jet osobně prohlídnout. Drsnější z policistů nastupuje k nim do auta a jede se na špeha. Tam se začíná zřejmě smlouvat a nám osud přihrál čas. Měkčímu z dvojice došlo, když si nás prohlídnul z blízka, že nevypadáme,  že z nás něco kápne. Vrací nám průkazy a ukazuje, abychom vypadli. Ještě se za ním vracíme pro zapomenuté lejstro půjčovny, kroutí nad náma hlavou.

Agadir projíždíme maximální možnou rychlostí, nic pro nás. Pod Agadirem to zase začíná být lepší. Pláž Aglou, krásná, akorát plná odpadků. Koupačka. Vlny. Písek a chaluhy. Dvě terénní auta, nikde nikdo. Nic víc mi z toho v hlavě nezůstává.

 

Dnešní den končí v Sidi Ifni. Na nic lepšího než hotel Suerte Loca (250 DH) doporučovaný v Lonely, jsme nenarazili. Tradiční berberská výzdoba, mozaika v modré, spaní na střeše, výhled na oceán, cigáro při měsíčku. Šla bych se projít k oceánu, ale kluci padaj únavou. Sama si tady popravdě netroufám téměř ani na wc. Tady v Maroku ženy samy nechodí. Jsou doma, motají se v kuchyni a maximálně na trhu a to minimálně ve dvojicích. Na turistky se kouká jinak, ale musí být zahalené. A ženská v hospodě je automaticky šlapka. Martin je za volantem celé dny, tak dnes prostě jenom film a spát.

 

 

Další den nám dochází, že jestli budeme dál atakovat Západní Saharu, víc už nestihneme. Obracíme se zpátky a hledáme všechny nádherný pláže, který jsme u Atlantiku při cestě směrem dolů míjeli. Krásné koupání v panenské zátoce za Mirleftem. Je tu jen pár rybářů v skalách a ohromné vlny. Pozdějí dorazí i jedna dvě rodiny. Ženy ale přicházejí zahalené od hlavy až k patě a zůstávají sedět ve skalních jeskyních. Nesmočí ani palec. Občas kolem nás přeběhne malý Marokánek podívat se na tu exotiku zblízka. Kdyby tu nebyly odpadky, je to ráj na zemi. Jedno z nejhezčích míst na koupání, které jsme viděli, shodujeme se oba s Martinem.

 

 

Přemýšlíme o nějakém menším treku a zjišťujeme, že Bárt nechal v hotelu boty. Tak tím je vyřešený Toubkal i celý Atlas. Brzy odpoledne balíme a míříme na poušť. Koupání už bylo dost. Čekají nás velké věci: poušť a velbloudi. To co zvládneme i v crocsech.

 

 

Míříme směr Varzazate. V Tarúdantu na nás číhá pokuta 300 DH za rychlost a nemine. Mimochodem, krásný město. Cesta jinak nic moc, zevlouni a divnodomy. Jih je divný: betonové kostky, v okolí spoustu špíny a odpadků. Poušť je zde kamenitá. Vše zahaleno v atlantické mlze, prý typické pro místní červenec. Blížíme se do pouště a překvapí nás rychle padající tma. Nechceme riskovat , tak budeme spát pod širákem. Je právě úplněk. Já s Bártem v autě, Martin pod olivovníkem, nad hlavou hejno zvláštních cvrčků. Seskládá si karimatku ze 140 kamenů a jde se spát. Do čelního skla se opírá plnou parou měsíc, tak je to usínání delší než jindy. Navíc tuším, že Bárt se bojí, přece jenom obklopen pouští ještě nikdy  nespal. Simba a umba a simba takytakytaky.. 

 

 

Ráno nalézáme Martina v jeho trnovém loži z bodláčí naprosto spokojeného a vyspalého do růžova. Nad hlavou mu sedí 13centimetrová cikáda Jsme někde u Aoulouzu v údolí Tischka. Cesta přes pouštní oázy k Ait Benhadou. Tak to jsme se přecenili. Je asi 60 stupňů. Talivín, Tazenakh, zapadlá městečka v kamenité poušti. Sem tam skály, sem tam palmy. Sem tam pasáček s kozami, nebo velbloudy. Sem tam oslíkář. Čím víc se blížíme cíli, tím je nám jasnější, že tenhle scénář nevyjde. Na trek v poušti do Merzougy nebo M´Hamidu můžeme zapomenout, vedro je nesnesitelný, Bárt otrávený.

 

 

Prohlížíme první červené kasbahy, starobylé hliněné pevnosti, které chránily vesnice před případnými nájezdníky.

Ksar Ait Benhaddou

 

 

Přijíždíme k Ait Benhaddou. Chceme si udělat pár fotek, na viewpointu čeká velbloudář se třemi vedrem a ramadánem zcela zmoženými krasavci. Nabízí výlet do pouště – na hodinu, žádnej půlden. Každej Marokánec přece ví, že na trek do pouště a do Nigeru v červenci jede akorát masochista. Martin to ví, ale asi je masochista. Promyslíme a kdyžtak uvidíme, slibujeme…

 

 

Bárt rád souhlasí, že na velbloudu za 20 dh zapózuje pro fotografy a tím si peklo pouště odbyde. Omyl! Do auta s námi nastoupilo asi 30 zelených návštěvníků původně parazitujících na velbloudovi. Nacházíme je ještě druhý den!

 

 

Ait Benhaddou je překrásné pouštní město, osada, které vypadá jako kulisy k filmu. Ano točilo se tu, ale je opravdové. Tahle čarokrásná kasba už několikrát posloužila coby exteriér při natáčení filmů - např. Lawrence z Arábie, Ježíš Nazaretský, Honba za klenotem Nilu nebo Gladiátor. Od roku 1987 je na seznamu UNESCO. Malinko se tu pracuje a malinko asi i bydlí. Každopádně dnes liduprázdno, je asi 60 stupňů, tak se nelze divit.

 

 

Procházíme pohádkové místo, ale vedro je k zešílení. Vylezeme nahoru, nafotíme výhled, ale na půlden to tady nebude, na to už bohužel nemáme. Pouštní výlet je definitivně vyřešen. Škoda. Příště. Ne v červenci.

 

 

Zajíždíme do Ouarzaza te, Varzazátu, prohlédnout si hollywoodská studia, ve kterých se natáčela  Kleopatra, Princ z Persie, Indiana Jones, Asterix a Obelix. Provádí nás týpek, který neumí anglicky. My umíme asi dvě a půl slova francouzsky. Výklad je poměrně obsáhlý, možná na nás ve francouzštině i zbytečně dlouhý :) Bárt se nechává vyfotit jako César, Asterix i mrtvola.

Průvodce nás posílá o kousek dál do pouště -  je tady replika Jeruzaléma, statečný kruťas Mel zde natáčel své nedokoukatelné Utrpení. Jeruzalém jsme viděli naživo, tak si to necháváme ujít, horko nás už dost deptá a z toho filmu se mi chtělo malinko i zvracet.

Zkoušíme, že bychom zakotvili ve městě. Taky bychom si rádi asi dali něco jinýho k jídlu než sušenky. Sakra ramadán. Kupujeme sušenky a v internet café čekujeme aktuální fb novinky, Martin fotbal.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Projíždíme trhem v nějakém menším městečku, chlapíci osahávají melouny, očichávají čerstvé pečivo, v rukou tajemné obří černé igelitky - nakupují na večer. Až zajde slunce, všechno pomalu a postupně nacpou do svých břich. Piju v autě vodu z láhve a za oknem mi hrozí dav: Non, madam, Noo… Někteří se smějí, ale příjemně mi není. Připadám si tady tak nějak nepatřičně, že prostě jen nepatřičně očumuju. Pijeme tajně. Non, rien de rien.

Poušť je mocnější, zvažujeme, kudy se vracet a něco podstatného vidět. Na delší výlet na sever už nám nezbývá čas, vodopády Ouzoud už Martin viděl. Zaflirtujeme s myšlenkou vrátit se zpátky k oceánu. Vracíme se přes hory. Překrásné rozkvetlé údolí Urika, horské serpentiny Tizn´t Tischka. Po jednotvárné pouštní krajině: myriáda barev a nádherné horské scenérie Antiatlasu. Je rozhodnuto, zítra nás čeká Atlas.

 

Serpentiny jsou nekonečné, vzpomínáme na slova chlapce z půjčovny aut, žádná sranda tahle cesta není. Na noc zůstáváme v Taddertu. Malém zapadlém ospalém městečku. Oleandrové háje, ořešáky, duby, malá políčka, úrodné podhúří.

Bereme ten nejlepší hotel ve městě, je prý nový (120 DH). Je to dům jednoho z nejmovitějších ctihodných občanů města. Mě tedy dosti smrdí, ale klukům ne. Na výběr stejně nemáme nic. Spaní samozřejmě zprostředkovává obchodník z krámku poblíž a nabízí nám večeři. Až do hotelu. Žena už od rána vaří. Hurá, konečně domácí bude tadžín!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Samozřejmě čekáme na západ slunce. Čas do něj zabíjíme procházkou po okolí. Při první zastávce se na nás nalepují tři oňuchávači. Jeden z nich nás ukořistí. Mluví pěknou angličtinou a obchází s námi vesničku po skalách, které ji obklopují. Vypráví krásně. Má placatou ušmudlanou bílou čepici a kostkované padesátileté sáčko. Vzpomíná na staré dobré časy, jak nebyly ani mobily, ani magneťáky, ani vysílače signálu a ženy ještě trávily čas v kuchyních. Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným. Zvláštní pocit, když shlížíte z výšky na minipolíčka s cuketami podél potoka plně obloženého odpadky, hliněné uplácané stavbičky, naložené oslíky, muže sedící celé dny před krámky s coca-colou a plynovými bombami a slyšíte maximálně vzdálené cinkání nádobí a zvonců vracejících se z pastvy. Co říct na dokonalý klid a mír konce světa.

 

 

Z programu miniprocházky  po skalách nad vesnicí nemám úplně dobrý pocit, přeci jen v crocsech mi to dost klouže a co pak teprve Bártovi v gumákách z pravé Číny. Martin je nadšenej, má všechny lidi rád. Nemáme žádné drobné, tak dáváme průvodci jen 15 dirhamů. Čekal samozřejmě víc, ale je spokojený i tak. Je zvyklý mít málo, moc turistů sem asi nezajíždí. Hladově čekáme na západ slunce. Říkali, že hotel je nový, řekla bych po lehké rekonstrukci. Odpady jsou ucpané. No jestli dorazí ještě náhodou nějaký turista, bude na tom už hůř než my, co jsme s ucpáváním začli.

Čekání se vyplatilo. Přichází naháněč, ale nikam nás nezve. Nese talíře a na nich tadžín, zeleninu, datle a polévku - zřejmě mlíkovou. Přesně takovou, kterou jsem naposled zahlédla před 30 lety ve školní jídelně.. Škoda, naháněčovu autentickou rodinu při ramadánské večeři, ba ani ženu, co stála celý den u ploty tedy neuvidíme. Uprostřed hotelové chodby je stůl, tak hodujeme na krásném zdobeném berberském nádobí. Zkoumám polévku, fakt že kroupy! Přitvrdili jsme v ucpávání odpadu. Ale tadžín je výborný. Trochu se pereme o maso, Martin vyhrává, dobrovolně ho měním za cuketu. Říká, že je to nejlepší tadžín co jedl. Tak to mám kliku, protože kroupy by do mě nešly ani za ramadánu.. Škoda jen, že jsme přišli o zážitek povečeřet s místní rodinkou.  Trošku nás obchodníček přelstil, no nakonec jak to Maročani umějí maximálně.

 

 

Z místní mešity volá muezín, svolává k modlitbě – a večeři. Tak se jdeme alespoň podívat ven – noci kolem úplňku jsou tady v úpatí Atlasu přenádherné. Rodiny zasedají k večeřím, je jen cinkání příborů, občas nějaké zvíře v dálce. Jedno rodinné společenství ze střechy okukujeme. Hodují na terásce domku těsně po námi a je to zážitek. Jedí snad hodinu, u večeře probírají den a lehce okřikují děti, nádobí cinká v mírném přítmí důvěry a vzájemnosti, osvětleni měsícem v úplňku. U stolu všehomíra.. Pro nás jen krásnej záběr. Navzdory tomu, jak jsme odosobněni od vlastních rodinných tradic, jsem naměkko a ráda bych se k nim na chvíli vkradla ke stolu, ovšem v jiné kůži než té vlastní. Martin taky, protože jídlo neskutečně voní.

Pak už se chceme válet, ale do hotelu si to šine početná zřejmě portugalská rodinka. Tak je po klidu.. Kolektivně si čistěj zuby, doucpávají v odpadu poslední místečka, pak hodujou jako předtím my, akorát u toho dělaj portugalsky bordel.. Ráno mi jde při cestě na záchod voda napřed.. Po nás potopa. Mizíme dřív, než město vstane. 

Martin hledá naháněče, aby mu zaplatil večeři, ale krám má ještě zavřeno. Nakonec se mu to podaří a dává mu našich posledních 80 dirhamů, ale prý vypadal, že v pohodě. Tak to asi mají tady prima nastavené. Jsou opravdu pohostinní, ceny jsou nepsané, spíš oceněním jejich pohostinnosti a vyjádřením toho, jak vám chutnalo. Čeká nás Atlas.. Jelikož Bárt už nemá žádné kvalitní chodící boty, bude to bohužel jenom den autoturistiky.

 

Projíždíme přes rozlehlé pásmo hor, které se rozkládají mezi horskými průsmyky Tizi n´Tichka a Tizi n´Test. Kolem nás se tyčí vrcholy čtyř a třítisícovek.  Neskutečné krásně barevné kombinace výhledů v serpentinách do rozeklaných hlubokých údolí, úzké silničky lemují rozkvelé oleandry a prodavači ametystů a polodrahokamů. 

Hory jsou kolmé, srázy terasovité a svahy zelené s horskými kvítky. V údolích jsou sítě kanálů, rozvádějících vodu z horských řek a potoků. Soutěsky jsou červené nebo spíše oranžové. Potkáváme oslíkáře nebo oslíkářky s nákladem, velbloudáře, děti hrající si na ulici. Chceme toho vidět co nejvíc. Hlavně horské vesničky, ty civilizací nedotčené.

 

Potkáváme konečně i ženy – stydí se a smějí, vždy ve skupinkách. Perou prádlo u potoka, nabírají vodu ze studny, pracující na políčkách, na osedlaných oslících.. Nemám z toho dne žádné poznámky, tak jenom improvizuju..

Cestu si pamatuju dobře, navíc máme fotky, ale místní názvy si už nevybavuji, přestože jsme neustále bloudili v mapě. Cesta přes hory, kterou jsme zvolili, nebyla nikde na našich mapách značená, celý Velký Atlas jsme jeli v podstatě celý den a vyjeli jinde, než jsme předpokládali. Cestou vidíme stařenku jako věchýtek nakládat si na záda pytel dvakrát větší než ona. Nevím, kam s očima, ale nedá mi to a z auta fotím.. Konec světa. Tady se svět zastavil.

V některých vesničkách nevidíte živou duši, zakopnete maximálně o hromadu odpadků nebo o povalující se slepičí pařátek nebo něco velmi podobného..

 

                 

Zvládneme se cestou dokonce vykoupat v bublající horské říčce, která je teplá jako český rybník. Jméno městečka, kde jsme se rozhodli zůstat, jsem zapomněla. Bylo to docela velký město s několika hotely, mezi kterými jsme vybírali podle Lonely, tak nechápu, že už se mi nepodařilo to dohledat. Každopádně jsme prošli pár špinavých špeluněk nad hlavním náměstím se špinavými prostěradly a nakonec zakotvili v docela pěkným a moderním pidipokojíčku. Akorát sprcha byla vedle recepce, ze které majitelé neodcházeli, tak jsem se tam promenádovala před chlapama ryze nemarocky. Bárt vypil na trhu několik freshů a město se vylidnilo, večeřelo a připravovalo se k velké večerní modlitbě. Před místní krásnou mešitou už šikovali ohradníky a rozbalovali koberečky.. Vypadalo to, že den se ukolébá k spánku. Ale omyl. V půl 12 začal ten pravý ramadánský tanec.. trval pod okny celou noc, tak jsme nakonec z prima hotýlku moc neměli.

 

 

V 9 ráno odjíždíme směr Marrakéš a město ještě spí.. V Marrakéši kupodivu celkem rychle nacházíme půjčovnu aut a po bleskovym předání auta, ze kterýho je velká špindíra, vyrážíme hledat náš nobl booking hotýlek na El-Fna. Jnane Mogador.

Jnane Mogador je velký zklamání. Honosná recepce a vypasený majitel nás pěkně obral na kurzu. Holt tady už jsou na turisty zvyklí. V pokoji není klimatizace, jen větrák, ale čert to vem, hůř než na poušti, tu nebude. V bufetu u brány XX si dáváme tadžín, já tedy kuskus, vlastně hromadu kuskusu..

 

 

Procházíme trhy, dáváme mátový čaj, tadžín a kuskus, kilometry ručně šitých papučí z velbloudí kůže a z kůže kdoví čeho, arganový olejíčky, aromalampičky, vyvolávači hadů, chlapík s opičkou. Bárt chytá na prut petky, tak jak to v létě trénoval na Nežárce. A jsme zase tu… Magie El-Fna. Kupujeme od umouněnýho kluka vystřelovací světýlko na gumičce, Martin si doma pak vystřelí tak prima, že mu doma zčernají dva nehty. Každopádně jsme zjistili, že tak, jak to létá na El-Fna, to v Jirnech rozhodně nelétalo. Asi jsme koupili zrovna kšunt :)

 

 

Martina to táhne ke Koutoubii, právě se tam začínají šikovat bílé postavy a rovnají své koberečky. Takovou koncentraci víry jsem viděla jen při slavnostech Šivy ve Varanasi. Myslím na mladého kluka, který se v pravé poledne modlil na odpočívadle vedle svého auta uprostřed liduprázdného Atlasu a jak mírumilovně na mě islámské Maroko zapůsobilo.

 

Jen holky to v Maroku nemaj zrovna lehký, když se jim kluci nemůžou dívat do očí, natož někam jinam.. Anebo právě proto maj :)

 

                                                      Loučení s Atlasem

 

 

• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
• Klikněte pro zvětšení obrázku! Klikněte pro zvětšení obrázku!
•