Ryzí ošklivost Manily

Vydáte-li se kamkoli na Filipínách, Manile se pravděpodobně nevyhnete. Zvláštní je, jak někdo tohle neuvěřitelně divné, ošklivé a špinavé město, orientačně komplikované, se slumem naléhajícím na turistické a obchodní centrum, může prezentovat jako perlu orientu. Je to s ní přesně tak, jak si o ní vygooglujete: Manila vás rozlehlostí, dopravními zácpami, neuvěřitelným chaosem, sexturistikou.. no a těmi slumy.

Pokud dorazíte do centra v noci, nespíš si budete držet kabelku a hlídat batoh. Manila je plná polehávajících bezdomovců, vlezlých feťáků, mátožících se opilců různých stádií  a šlapek nejrůznějšího genderu, vzhledu a orientace. Manila láká k poměrně jednoznačným dobrodružstvím. A pokud vás nelákají, rozhodně se to s vámi někdo v Manile pokusí změnit.

  

      

 

    

 

 

 

 

 

 

 

Dopravní chaos

Pokud sem přiletíte, předem se připravte, že bez zpoždění spíš neodletíte. Filipínské lety jsou méně než za hubičku a vzhledem k počtu ostrovů tady lítají všichni. Přitom hezky spořádaně sedí, usmívají se a s lehkostí a klidem čekají na své zpožděné odlety, případně se stejně spořádaně přesunují po letišti z jednoho odletového místa do jiného.

I pokud se budete chtít do Manily dostat autem, spolehněte se na zpoždění. Určitě strávíte velkou část vyšetřeného času v nekončící zácpě. Manila je jedna velká stavba. Přibalte si roušku. Většinu času se tady budete snažit nedýchat kvůli všudypřítomnému hustému smradlavému smogu. Vzduch tady připomíná lógr.

 

 

Divoké noci v Manile

Pokud budete chtít v Manile přenocovat, určitě si nezapomeňte objednat hotel předem (nejlépe z tepla hotelu v jiném městě, nejlépe státě :). Pokud si totiž hotel dopředu neobjenáte, ale podaří se vám přicestovat do Manily o víkendu, hrozí vám, že ho neseženete vůbec. Víkendy jsou pro filipínské hoteliéry zlatý důl. Filipínci vypadají jako národ a prostě se rádi baví. A jejich tradiční víkendovou zábavou je,  že si chodí do hotelu co dvě hodiny „odpočinout“. A je jich hodně, pravděpodobně všichni :) Hotely mají na recepcích waiting listy a pokud nemáte kde spát, musíte si prostě pokoj v hotelové hale vysedět. Ve 4 ráno jsme viděli ve vstupních loungích čekat celé rodiny s dětmi. A neznamená to, že se vám nějaký pokoj vysedět podaří. Filipínce považuji za nesexuálnější národ, který jsem kdy poznala, protože nám se nepodařilo najít hotel celou noc a k ránu jsme si museli docela tučně připlatit za hotel originál „hodinový“ s 3D zrcadlovou výzdobou a polopravou gynekologickou kozou. No a ještě k tomu čekat, než love time stihli obyvatelé „boxíku“ před námi..

 

 

Pryč z Manily, vzhůru do Tagaytay

Každopádně ať Váš hotel bude kdekoli, vlezlosti rozmanité sjeté lúzy se v Manile pravděpodobně nevyhnete. Až vás semeniště hříchu omrzí, což lze předpokládat, pokud nejste sebevrazi, překvapivě jen kousíček (cca 50 km) od Manily se nabízí úplně jiná, ryze přírodní nádhera. Stačí nasednout na některém z autobusových nádraží  na Pasay, místní vám rádi poradí. Případně pokud budete chvíli pobíhat sem tam, určitě správný klimatizovaný bus společnosti San Augustin směr Tagaytay najdete. Je žlutý a jezdí zhruba po půlhodinách. Cestou budete koukat z oknýnka na slumy a přiléhající předměstí souvisle se táhnoucí desítky kilometrů z Manily směrem na jih. Autobus staví co pár kroků a cestu vám zkrátí "nájezdní" prodavači, kteří do autobusu plynule nastupují a vystupují a nabízejí všemožné cetky - nejvíce oříšky v medu. Zažili jsme i kázání misionářky, která ve svém rauši hraničícím s epileptickým záchvatem vydržela minimálně 15 minut a autobusem to ani nehlo. Pak asi za dvě hodinky (a asi 70 pesos) jste v ráji.  Celkově jde o zhruba 60kilometrovou cestu z města, doba jízdy se vám může díky všudypřítomným zácpám z města kdykoli protáhnout na dobu nespecifikovanou. (My to zvládli zpátky v neděli odpoledne za zhruba 1:40 – což byl naprosto skvělý čas).

Místní ráj začíná v městečku Tagaytay, o kterém se píše, že leží uprostřed ovocných a kokosových hájů a pyšní se skvělým klimatem. Z autobusu vystupte až za centrem - u odbočky k jezeru na konci města - budete to mít o pár kilometrů a peses blíž. Tricykl vás doveze serpentinami k jezeru  asi za 200-250 pesos. Cesta trvá asi půl hodiny (13 km) a při dobrém počasí budete mít výhled na jezero.

Celá oblast sopečného jezera Taal je krásnou výletní (hlavně víkendovou) oblastí nejen pro turisty, ale i pro Manilany, ač je považováno za jeden z nejnebezpečnějších vulkánů světa (33 explozí od roku 1572). Jde o pozůstatek gigantického prehistorického vulkánu, který se při jedné extrémní explozi zhroutil sám do sebe. Na místě původní hory je dneska charizmatické a tajemné jezero o rozloze asi 30 x 20 kilometrů. Původně tady prý byla slaná voda, protože jezero bylo propojené s mořem. Později jeden z výbuchů spojení přerušil a voda se hromaděním dešťových srážek změnila na sladkou. Uprostřed jezera se vytvořil ostrůvek, na němž je hlavní kráter sopky Taal a kolem něj vulkanické jezírko.

Taal má údajně přes 47 kráterů a přes 37 vulkanických kuželů. Je to nejnižší sopka na světě (320 m), ale je známá jako jeden z nejaktivnějších vulkánů Filipín. Místní obyvatele vystrašila naposledy v roce 1981. Nejaktivnější je kráter hory Tabaro, který se nachází na západní straně ostrova. Tento kráter byl vulkanický činný v letech 1968,1969, 1970,1976 a 1977 (zatím poslední výbuch). Sopečná činnost tehdy zničila několik vesniček v okolí. V městečku Talisay má být v „Philippine Institute of Vulcanology a Seismology – PHILVOLCS“ k seizmografický přístroj zobrazující aktivitu sopky.

Přemýšlíme, jestli stihneme výšlap ještě před setměním a rozhodnujeme se, že ano. Chvíli se ometáme tam a sem a hledáme majitele loďky s nejlepší cenou na vyhlídku. Vypadá to, že mají „po sezoně“, smlouvat se jim moc nechce.. všichni chtějí 1500 (nebo spíš víc a snaží se nám vnutit bydlení. A pak nás obíhají děti, jako ostatně všude. Nakonec usmlouváme 1200 pesos u soukromého rybáře. Kupodivu nás veze jinam, než jsme čekali. Ale asi jsme zde správně. Jsme na Volcano Island u hory Sungay, odkud je z výšky asi 750 m nelepší výhled na okolí. Turistika tady bují, „přirážeči“ lodí chtějí také svoje. V úpatí je hory je kouzelná vesnička mimo časoprostor - plná dětí.

Průvodci to zkouší, my odmítáme koníky a jdeme nahoru po svých. Je to prima výšlap celkově tak na hodinku, což nás baví. Je tu dost prašno a poměrně dost turistů, zvláště jednoho ubohého čtyřnožce je nám líto, veze do kamenitého kopce náklad jistých 150 kg čistého tuku.. Chtělo by se mi řvát na ty kluky, co ho doprovázej, ať si naložej tlustoprda na záda sami, ale pokrytecky jen fotím.

 

Nahoře pár stánků a lákadel – místní obživa - a na úplném vrcholu dechberoucí vyhlídka do kráteru, v něm se zrcadlí další vnitřní jezero barvy žlutozelené až brčálové – až oči přecházejí. Jsme u jezera v jezeře a zároveň na vrcholu sopky v sopce! A taky si tady můžeme odpálit golfový míček. Fú. Jelikož si hrajeme, že nejsme žádný snobi, tak takovou zábavu přenecháme kompetentnějším snobům. Třikrát si skočíme na modul sport do objektivu a šup dolů. Cesta je prach a kamení, skoro běžíme a očima hladíme ubohé mezky vlekoucí nahoru již řídnoucí řadu turistů. Slunce brzy zapadne.

 

 

Vracíme se a z překrásné typické filipínské prohnuté lodě, která se jmenuje banca (má boční vahadla z bambusu kvůli stabilitě), jsme totálně zmáchaní. Kapitánovi dáváme navíc stovku dýško za extra prima služby (úsměv a otázku „A něco pro kapitána by nebylo?“) a odmítáme s díky další nabídku tricyklu, spaní, jídla atd..

 

Městečka, resp. další vesnice se táhnou se podél hlavní silničky objímající jezero. Celé to tu vypadá ospale, jako po sezoně. Tricykl vás kolem jezera popoveze pár kilometrů sem a tam za pár korun - 10, 20 pesos..) Ještě levněji by se dalo jet jeepney, nemáme ale sílu cpát se s bagáží na už tak  nacpané lavice. Ubytování už máme objednané z booking.com z předešlého dne a řidič ho najde snadno. Je v městečku  xxxxx a my žasneme, skutečnost předčila inzertní fotky (taky jsme objednávali dost narychlo – hrotili jsme hlavně pryč z Manily!) Překrásná koloniální vila – ve španělském stylu - jako dokonalá filmová hvězda! Stojí přímo u moře obklopená pohádkovými terasami, palmami, altánky a vlastním přístavem a my máme pocit, že i to zapadající slunce tady objednali kvůli nám a jen jim nezapadáme do kulis. Šplouch.. Podél břehu se línými pohyby vesel vynoří rybářská banca – končí den, začíná šichta. Až na dva tři vykukující střechy paneláků za kopcem čistá postkoloniální nádhera.

 

V hotelu odmítáme večeři a jdeme se projít – nakupujeme nějaké sladké pečivo typu kobliha, donut a kynutý koláč za cca 5 Kč a pak o kus dál ve stánku hamburger a hot dog taky za pár kaček. Mlaďounké prodavačky se na nás smějou, na mě asi víc než na Martina – jsem tu holt jediná blondýna.. Jinak je tu pár místňáků a mimo ně úplně mrtvo. Žádné proklamované turistické centrum nenajdeme.  

Nenajdeme ani žádnou otevřenou restauraci. Zaslechneme hlahol, ale pak jen přes plot mlsně koukáme na plné stoly na nějaké větší domácí rodinné párty, možná svatby.  Nakonec najdeme aspoň sámošku na ranní mango džus (ten pak samozřejmě zapomenu v apartmánu v lednici.) Na terase hotelové pivo a dvě ultrilight cigarety s dlouhým filtrem, když jsme v tom filmu. A pak spát na jednom z nejzvláštnějších míst, kam jsme se kdy dostali.