Jelikož Ježíšek přinesl zcela v duchu našich tradic oblíbené letenky nízkonákladovky, 13.června ´13 odlétáme s Martinem s Easyjetem směr Edinburgh. Let už si moc nepamatuju, ale severnější destinace mívají obvykle o něco více turbulencí a nestabilnějších přistání, ale přežili jsme opět ve zdraví. Žádné velké zdržování, chceme toho vidět co nejvíc.

Na letišti najdeme zelený Europecar, kde máme mít už připravenou káru. Trošku zdržení, moc těm Skotům nerozumím. Chcete rozšířit pojištění? Samozřejmě, že nepotřebujeme, už jsme jezdili vlevo na Kypru, v pohodě, jsme opatrní.

A mažeme si to pro nádhernou černou naleštěnou Vauxhall Insignii. Sakra to by byl dárek od Ježíška, vidim, jak si Martin lebedí a pomalu přehodnocuje názor na svojí starou Fabku. Insignie je sice trošku větší, než jsme očekávali, ale naše poměry extra luxus. A tradá směr Fort William, kde chceme další den zdolat nejvyšší skotský vrchol Ben Nevis.

Na rozdíl od jiných zmatených středoevropských turistů vyplujeme z letiště jako levostranní mazáci, kruhový objezd objíždíme pouze dvakrát. 

Počasí nám celkem přeje, sice typicky skotsky mírně mrholí, ale teplota kolem 15, ale na tohle roční období je to tak akorát, díkybohu žádné překvapení. Po zralé úvaze a poradě s bedekrem, že Loch Ness nestojí za moc a je plné kousavých mušek midges, jsme si to namířili na Loch Lommond – jezero, které bylo prostě při cestě.  Navíc pravděpodobnost, že bychom příšeru spatřili zrovna my, když jsme střízliví, nebyla velká.

Objeli jsme rozlehlé Loch Linhe a frčíme směr historický kaňon Glen Coe. Hele Martine, nejedeš moc rychle? No, je to tady teda úzký, ale už si začínám být jistější! Bum, prásk, dvaceticentimetrový obrubník po levé straně naše krasavice neustála oběma koly. Vyděšeně pobíháme kolem auta jako dva kurové, naštěstí auto milosrdně samovolně zaparkovalo díkybohu přímo  u benzínky. Bellachullish. Tak to dneska už Glen Coe nehrozí.

Z benzínky vychází bohorovně s úsměvem milý zrzavec, pak telefonuje, z rental papírů cosi opisuje a vyřizuje. Tak chcete do Glasgow, nebo do Fort William? Máte objednaný hotel tady někde poblíž? Ne? Tady nikde není volné místo. .hmm, asi má kamarád zrovna plnou garáž, nebo jakože už je skorotma? Nechápeme a na všechno kýváme, naivkové věcí příštích. Ano, ano, hlavně, ať nemusíme nic vyřizovat sami.

Skotština mi připadá jako svahilština. Would you like some tea? Nee, nic nechceme, chceme být pryč odsud, případně mít zpátky ty krásný gumy zas vcelku. Okukujeme disky, jak velkej to bude průser. Přijíždí chlapík s odtahovkou, zdálky se směje, jako ze seriálu. Zřejmě není nad přivýdělek o víkendu večer. Tak to bude nedělní přirážka. A vy jste jako baťůžkáři? Přemýšlí, do jaké rezidence nás odveze. Máte na hotel? Asi nás chtěl hodit původně na nádraží.. Vyklopí nás i s autem před tyre service a ukazuje přes ulici na zřejmě nejlepší hotel ve městě. Trefil se, tam jsme zrovna nechtěli .  Ale jsme ztahaní, s bagáží, ale na druhou stranu ve Fort William. Ušetřili jsme benzín za 15 km odtahu, tak kývneme. Martin ještě podepisuje papír s nečitelnou částkou, tak se asertivně osmělim a ptám se, jakože kolik to bude stát.. Hm, to netušim, to záleží tady na šéfovi servisu, říká neurčitě chlapík. No i blbějšímu by bylo jasné, že něco jsme přece na tom papíře podepsali. A tak si to odevzdaně šineme do nóbl hotelu, noc za 100 liber, tak to jsme se hned první den rozšoupli.

Ovšem rozšoupli jsme se i na snídani. Švédské stoly a super English breakfast včetně smažené rybky. Pak hodinu trávíme v servisu čekáním na výměnu gum. Mechanici se plouží garáží tempem dlouhé noci strávené v pubu. Všichni vypadají jako poměrně dobře živení bratranci. Nakonec se jedna těžší váha smiluje a na řadu přichází náš mazlík. Pomalu, dře to, ale přece. Martin podepisuje papíry a co jsme dlužní? Nic, všechno je ok, máte pojistku? Enjoy!  No fajn, tak to asi tak prostě chodí, prima servis. Tak byebye, next time. Radši ne!

A už kličkujeme městečkem směrem k středobodu naší cesty: Ben Nevis.

 

Začíná mrholit, ale pohoda, to dáme. Je asi 10 ráno, času máme spoustu. Vycházíme pěšky už z městečka, k podhorskému turistickému centru. Louky, kamínky, k patě hory je to ještě kousek. Chvílemi mrholí, ale pořád je na místní kraj super počasí. Sem tam někoho potkáváme, ale Sněžka to není.

 Vlastně ano, Sněžka to je, ale přesně v duchu drsné a tvrdé skotské krajiny. 1344 m jsme vyšli asi 3,5 hodiny. 

Kolem překrásné výhledy na Highlands a horská jezera. Chvílemi prosvítalo slunce, většinu cesty po kamenech. Pod vrcholkem se výhledy ztrácí v husté mlze. Dvě sněžná pole na moje tenisky z Humaniku nic moc. Viditelnost pomalu klesá a v jednu chvíli se s úlekem zastavujeme na kraji útesu nad pekelným chřtánem rokle. Takhle divoký jsme to nečekali.

 

Euforie dosaženého vrcholu přešla rychle při cestě dolů. Hora si bere daň: mé koleno pochroumané z italského ledovce si rozmyslelo spolupráci s kamenitým terénem. Dolů jsme se plazili asi 5 hodin. Výhledy na vrcholky zelených a drsných Highlands za ten porod rozhodně stály.

Sedáme do auta, chroupeme sušenky a frčíme směr Skye. Highlands jsou temné, divoké, zelené i černé, ostré i měkké, opuštěné, plné děsivých tajemství. Nikde ani živáčka, ani dudáčka. Vesničky nepotkáváme, jen osamělé a staleté domy farmářů. Tady hledej druhou polovičku v kupce sena, už chápu, proč žijou všichni Skotové v Glasgow nebo Edinburgu. Tady svět patří ovcím. Nejenom mě, i Martina bolí nožičky a šlapání na pedály. Tak to tedy pro tento den balíme, přespáváme na úpatí Highlands v autě obklopeném stovkami prudivých midges. 15. června nás bolí kolena, kyčle, nožičky, ale razíme na Skye. Do odpoledne to bude OK. Cestou malebná klasika obklopená autobusy s penzisty Eilean Donan Castle. Kyle of Lochalsh. Poetická chvilka na 2 mílích Skye Bridge a vjíždíme tam, kde má být skotské všechno. Ovane nás teplo golfského proudu. Úzké silničky se ještě více zužují. Sem tam potkáváme protijedoucí farmáře a míjíme se na passing points. Krátké odbočení na destillery Talisker v Carbostu. Malebný záliv a továrnička jako ze staré pohlednice. Není co dodat, slavná single malt Scotch whiskey. Premium. Skalnatý hrad Dunvegan mi připomene Harryho Pottera, nevim proč, není to můj šálek, ale místo je překrásný. Jezero obklopený fialovými vřesovišti,  přesně na piknik. Obletují nás rackové, Martin se snaží k hradu proplížit podhradím, ale další drsné místo říká: dále, od hradu dále… Projíždíme Kilmeluag, skanzen, muzeum, viewpoint of Isle life v Quiraingu. Přes pole vede magická cesta na viewpoint Kilt Rock. Díkybohu žádné auto v protisměru, zato ovce všude. Na stráních, polích, podél cest, na silnicích. V hlavách nám zní Neil Youngův Old Man. Tak tam jedeme. Old Man of Storr. Tajemný místo. Je tady cítit taková síla a rozhodnost a jednoznačnost srovnatelná snad se vstupem do Chrámu božího hrobu v Jeruzalémě. Když se vracíme zpátky, hory už jsou v mlze. Jediný nás vyprovází Old Man. Odhazujeme husí kůži a vjíždíme do Portree, překrásného přístavního městečka, největšího na ostrově Skye a vnitřních Hebridech vůbec. Je tu kouzelná staromilecká atmosféra, připomíná mi Dahlovy povídky. Kupujeme místní piva a po chvilce hledání nacházíme kouzelný staroanglický B&B (bed and breakfast) u staré dámy, kde se snídá, obědvá, večeří a čajíčkuje ve značkovém bílém porcelánu a spí ve starorůžovém vyšívaném damašku. Nikdy jsem nespala v obležení tak luxusních dek J Mimochodem pivo stálo za houby. Romantické posezení a piknik na pěstěném anglickém trávníku vzal za své nájezdem midges, kterým chutnala i moje jediná cigareta. 16. ráno se loučíme s úklonami a pochvalami, jak si myslíme, že je ve zdejším kraji zvykem. Venku startují dva motorkáři, za jasného dne zjišťuji, že náš dokonalý B&B vypadá zvenku jako mobilheim s přístavkem. No proč ne, klidně si umim představit strávit takhle důchod. Tady. Skye je výjimečné místo. Nenajdete tady krásná zákoutí, tady je krása souvislá. Tajemná jezera, hrozivé hory, louky plné květin a ovcí, nádherné výhledy, přírodu v původní kráse, která zůstává po staletí tatáž. Díky dešti, který tento kraj neopouští, tady stále něco kvete. A voní. Lesy prolínají rozkvetlé rododendrony. Muži chodí ve vysokých botách a bydlí v domech svých předků. Tohle je Evropa bez filtru Kauflandů, Lidlů a turistických parkovišť s výběrčím. V obchůdku na hlavní ulici prodávají jeden místní druh jogurtu, šlehačku plnotučnou, čerstvé mléko a pečivo, sýry a paštiku. Víc tady k životu koupit nepotřebujete. A za to všechno se vděčí nevyzpytatelnému proměnlivému počasí. Denně se tu vystřídá několik druhů dešťů. Zřejmě není den, kdy by nepršelo. Přesto jsme žádnou zachmuřenost necítili, je to čirá melancholie. A čistota, vůně a čerstvost nového dne. Jedeme na jih ostrova a všechno tohle se nám odehrává v obrazovce čelního skla. Skotsko, je ti odpuštěno. I ta průda s gumama. Přiznáváme, že jsme to až takhle nečekali. Opouštíme Skye, dotkli jsme se nebe. Necháváme za sebou něco nesdělitelně autentického. Jak to říct.. Stíháme ještě Elgol – jeskyně Prince Charlese, tomu jsme moc nedali. Hezká chvíle procházkou v Plocktonu, městečku s palmami, krásným hradem nad jezerem - zvláštní, jakoby hippícký přístav.  Stáčíme to k Loch Shiel. Sváča: sssskvostné koblihy s otravnými midges a vyrážíme ke slavnému Glenfinnan Monumentu postavenému v roce 1815 na památku prince Charlese Edwarda Stuarta. Na vrcholo památníku ale stojí Highlander v kiltu. Naproti nejznámější a nejnavštěvovanější místo údolí – 30metrový viadukt s 21 pilíři, známý dnes hlavně díky filmu o Harry Potterovi. Cestou zpátky se vracíme do Glen Coe, překrásného údolí Skotské vysočiny, ale trek už bohužel nestíháme. Poslední atrakce dne: hrad Stalker. Vysvitlo sluníčko, tak budou konečně i nezamračené fotky (nakonec stejně zjistíme, že fotky ze Skotska jsou nejlepší právě díky dalšímu rozměru všudypřítomných mraků). Natáčel se tady Monthy Python a Svatý Grál.   Spíme v autě u jezera, midges.. Předposlední den: 17. června. Cestou do Edinburghu se stavujeme na hradě Stirling stojícím na skále Castle Hill. Psaly se tu skotské dějiny a je to na něm vidět i cítit. Turisti, krásné opevnění, výhled na řeku Forth a rozsáhlé kopce Ochil Hills. Nám se nejvíc líbil už tradičně hřbitov. A tradá do Edinburghu vrátit auto. Nadchází nejpřiblblejší část zájezdu, kdy Klára bez výhrad a remcání podepíše předávací papíry k autu, šťastná, že nemusí mluvit skotsky J Vše vyřídil servis? OK, no problem. Samozřejmě problém se ukázal. Ale mnohem později. Superbusem z letiště si to hrneme do centra Edinburghu, šťastni, jak jsme z průseru krásně vyvázli a okouzleni krásami skotské vysočiny. Je to překrásné historické město. Mají tu prý jednu z nejlepších univerzit.  Škoda, že už nestihnu nic vystudovat. Klidně bych to zvládla tady, jak se mi tu líbí. Blbé je, že celé centrum je z neznámých příčin rozkopané. Autobus nás vyhazuje úplně jinde, než jsme chtěli, a tak šlapeme pěkný kus k hotelu, kde máme voucher. Mezitím si ale zase na druhou stranu stíháme prohlídnout podstatnou část historického centra. Tune Hotel je moderní, levný a plný minipokojíčků a nástrah velkoměsta. Na recepci nás Ruska stáhne o 5 liber navíc za to, že jsme tu o hodinu dřív. Kapitulujeme a Martin větří internet. Do lůna hotelu nás pustilo šestero projetí karty s čipem. Ven už Martina nikdo nedostane. No aby ne, doma proběhly nový politický dramata. A fotbaly. Nakonec se přemluví a mažemedo města a na hrad. Na nádvoří staví tribunu. Milion turistů. Fotí si nás Indové J Potřebuju nutně pro Bárta kilt. Řikal si o něj asi 5x a já jsem měkká matka. Martin se mnou musí projít Royal Mile sem a tam. Ale stojí to za to, je to, kilt máme nakonec za 25 liber. To jsem zvědavá, jestli si takovou drahou sukni vezme chlapec aspoň jednou. Já se do ní nevejdu. Whisky, hrubý vlněný kostkovaný pléd, dudák u silnice uprostřed Highlands. Skotsko je krásná, drsná a temná země. Donutí vás přemýšlet o vlastní samotě. Všudypřítomá mlha, déšť, který má smysl. Midges, které nemají žádný smysl, ale přesvědčí vás, že příroda vydrží mnohem víc než vy. Zelené kopečky i skalnaté hory, ve kterých jde o holý život. Vřesoviště a voňavé louky, rododendrony, záblesky slunce v jezeře. Huňaté ovce, dobrosrdečné krávy a mraky, mraky, mraky a hrdí lidé se zvláštním dialektem, jejichž rodokmen má dlouhou historii. Wikipedie uvádí: První osadníci přišli na území Skotska pravděpodobně v době ledové asi před 11 000 lety. První vesnice podle vykopávek vznikaly cca okolo 6000 př. n. l. Průkazné písemnosti o Skotsku pocházejí z dob příchodu Římanů, kteří zemi nazývali Kaledonie. Toto území nebylo díky silnému odporu zdejších barbarských kmenů nikdy dobyto Římskou říší. Přes to málo, co jsme stihli, odjíždíme překvapení a do Skotska zamilovaní. Ve foťáku tisíc fotek. Určitě se sem chci vrátit. Příště si ale půjčíme menší auto. PS: Doma jsme zjistili, že kreditka je zablokovaná. Zaplacené ručení do 1000 liber se na pneumatiky nevztahovalo. Europecar, never more! Kreditku jste nám zablokoval i na další cestu do Maroka, a to ti neodpustíme.