Severní částí filipínského ostrova Luzon se táhne rozsáhlé pohoří Centrální Kordillery s druhou nejvyšší horou státu Mt. Pulog ( 2922 m n.m.). Právě tady můžete najít osmý div světa, obdivuhodné více než dva tisíce let staré lidské dílo, označované jako osmý div světa - rýžové terasy.
Sem se chystáme i my a tradičně hrotíme – mám jen 2 a půl dne. Rádi bychom v jednom stihli i Sagadu - věhlasné zavěšené rakve, tedy pětset let starý hřbitov umístěný na pískovcové skalní stěně, další z největších turistických atrakcí Luzonu.
Vyrážíme z Manily brzy odpoledne autem a čeká nás zhruba dvanáctihodinová cesta, které předchází poměrně dramatický začátek našeho filipínského pobytu.
1. V úložném prostoru letadla Cebu Pacific zůstává náš věrný průvodce "lounlys" (aniž bychom ho stihli aspoň trochu nastudovat, bohužel nemáme ani žádnou mapu...).
2. Hned po příletu chytáme časový skluz díky složitému půjčení auta. Jsme v Asii a tady mají všichni spoustu času. Čekáme, než nás vyzvednou na letišti. Rent a cat at Terminal 3 totiž neznamená, že půjčovna je na letišti. Čekáme tedy v dopravní zácpě objímající letiště ze všech světových stran, a pak na správnou odbočku do té "naší" půjčovny. A pak čekáme na personál. Jsou milí, neformální, u podpisu smlouvy se svačí, ale GPS nemají. Pak čekáme na přistavení auta.. Poté zkoušíme zapojit místo GPS aspoň mobil a nějakou alternativní gps v něm objevit :).. Ale ouvej, zřejmě chyba v elektrice, nabíjecí panel ani ťuk.. takže měníme auto, všechno stěhujeme – tedy všechno ne! zapomínáme tam ten mobil.. no a jedeme konečně ven z Manily směr osmý div světa.
3. Tedy vymotat se z Manily, to není žádný med. Zvláště když se na křižovatce rozhodujete, kam to vlastně ta navigace v posledním zbylém mobilu ukazuje – a tu přiskočí bystrý policista a už vás legitimuje významnými gesty ukazuje, že takhle komplikovat v Manile dopravu, to je unikátní přestupek za 20 tisíc – ne 2000 pesos! Okatě se vykláním a rozhlížím se z okýnka a ukazuji na všudypřítomný dopravní chaos spočívající v soustavném troubení a všemisměrypopojíždění a semtam přejíždění jeepney, aut, skútrů, kol, tricyklů, koníků a chybí tu jen indický krávy, takže jde poměrně o úsměvnou situaci. A taky máme samozřejmě málo peněz a málo času, takže se ze mě stává vytrvale se usmívající absolvent kurzu asertivity. Nedáme, nemáme, nerozumíme, ano, ano, ne ne, odveďte nás na policii, ano prosím. Nejdřív to vzdává jeden uniformovaný panáček a odchází zpátky do své křižovatky věnovat se svému semaforovému tělocviku a já zdálky vidim, že se taky směje.Druhý je vytrvalý, dnes chce ulovit kořist, ale nedáme se. Jen nechápu, proč nás vždycky nejmíň vhodně zdrží od cesty právě policajti. Takže hurá na sever.
Cestu i tak urychlit v podstatě nelze. Silnice jsou v divokém stavu, navigace vás občas odvádí mimo mezi pole a jelikož jde o jedinou cestu na sever Luzonu, koloně se nelze vyhnout téměř ani v noci. Luzon je také neuvěřitelně hustě osídlený. Na předměstí Manily plynule navazují vesnice, které se souvisle táhnou a nikde nekončí, ani nezačínají. Jen se pěkně prolínají a vy nevíte, kde právě jste, protože místní označení zde nepěstují. Jednodušší variantou cestování je tady rozhodně klimatizovaný noční autobus, ale my máme jen dva dny před odletem na Palawan, tak na místní dopravu nechceme spoléhat.
Cestou se stavujeme na první místní testovací fast-food. Filipínci jsou v Asijci výjimeční tím, že neumí vařit. Filipínská kuchyně ani vábně nevypadá, ani nechutná, je nevýrazná a dost překombinovaná. Což hned po prvním testu můžeme potvrdit. Hamburger s houbovou omáčkou a zmrzlina nastříkané na cole a politá čokoládou je zrovna menu v akci. Nejlépe chutná jakási smažená trubička plněná zeleninou ala čínský jarní závitek... Ale Martin má kokakolu i zmrzlinu rád, a taky má hlad, takže se mu to kupodivu všechno pozřít podaří. Nakonec v Thajsku už snědl i červa - a v tuto chvíli ještě netuší, že na Filipínách ochutná i krysičku.
Jedeme, místy krokem, celou noc a ve tři ráno jsme tu. Jsme KO a tak spíme v autě drze přímo na vyhlídce.
BANAUE
Ráno se budíme brzy a hle, jsme přímo tady - uprostřed osmého divu světa - rýžových teras v Banaue. Uprostřed zázraku.
Prakticky celé pohoří Centrálních Kordiller je proměněno v důmyslný systém teras pro pěstování rýže, který pečlivě budoval celé dva tisíce let místní kmen Ifugao. Indiáni Ifugaové žili v horách až do 19. století v podstatě izolovaně, ale i dnes můžete vidět, jak si uchovávají svébytný způsob života těsně spjatý s terasami.
Terasy stavěli s pomocí primitivních nástrojů, ale se sofistikovanou znalostí vodní mechaniky a neuvěřitelnou šikovností při vytváření kamenných zdí. Stavba začínala na dně údolí stavbou masivní zdi, dosazující výšky až 16 metrů. Její konstrukce kopírovala terén okolních kopců a po jejím dokončení se pokračovalo další – s mírným převýšením. V průběhu staletí potom komplex teras dosáhl až k vrcholkům hor. Voda ze spoutaných pramenů, kterou vyžaduje rýže nutně pro svůj růst, byla mnohdy přiváděna ze značné vzdálenosti. Bambusové akvadukty překračují kaňony a strže Kordiller. Náročnost takového úkolu by nejspíše byla oříškem i pro moderní techniku.
Terasy si svoje označení jako 8. div světa jistě zaslouží, i když zájem o pěstování rýže v posledních letech upadá a mladí Ifugaové se zaměřují spíše na služby turistům. Filipínská vláda se proto rozhodla za pomoci UNESCO dotovat místní obyvatelstvo pro udržení teras a zachovat toto dílo i pro budoucí generace.
Sluníčko dnes svítí v oparu a jsme z toho trochu rozmrzelí. Přeci jen bychom se chtěli za tu dlouhou cestu odměnit nějakou pěknou fotkou. Nejdřív popojíždíme po vyhlídkách a pak procházíme vesničku. Na ulici panuje všehomír a my prohlížíme cetky pro turisty. Tady na nás čekají. Martin zbystří, když vidí v ruce asi 12leté holky dvě badmintonové pálky. A to je to výzva jak rudý hadr pro býka. S juniorskou reprezentací Centrálních Kordiller veterán Pražské badmintonové ligy přípravný zápas ještě neodehrál. Holka se směje a baví se celá ulice. Otázkou je, kdo by koho porazil :)
